Rozhovory

Benoît Meunier: příběh francouzského překladatele v Praze

Benoît Meunier se narodil v Lyonu a prvně se do kontaktu s Českou republikou dostal již v 90. letech. Dnes už to bude téměř dvacet let, co žije v Praze a věnuje se zde kromě překladu beletrie také našim studentům na Akademickém gymnáziu, které vyučuje svůj rodný jazyk. Jeho hodiny mají velmi specifický charakter a studenti si pana profesora velmi váží. 

Jak se ale dostal do České republiky a proč si vybral právě ji? Co ho u nás nejvíce překvapilo a jaké nejznámější dílo doposud přeložil?

Pane profesore, z vašich hodin víme, že pocházíte z Lyonu. Mohl byste nám Lyon jako město trochu přiblížit a třeba se u toho zmínit o vašem tamějším studiu?

„Rozložení Lyonu je Praze trochu podobné. Nedostávám se tam sice už tak často, ale pokaždé když se vrátím, je to velmi nostalgické, jelikož je to přece jenom pořád moje rodné město. Studoval jsem tam gymnázium Saint-Just, které pro mě bylo velmi důležité, měl jsem tam ty nejlepší kamarády, skupina, se kterou jsem pořád ještě v kontaktu. Ta budova je bývalý klášter, který, když to řeknu směšně, vypadá jako z Harryho Pottera a visí v podstatě nad celým městem. Potom jsem studoval filosofii, tu jsem ale opustil, dále ruštinu, tu jsem taky opustil a pak už jsem přijel sem s batohem, byl jsem tu rok. Ale kvůli tomu, že ve Francii byla povinná vojenská služba, jsem se ještě musel vrátit a pokračovat ve studiích, abych nemusel do armády. Tak jsem se tedy vrátil do Paříže, kde jsem zjistil, že můžu studovat bohemistiku na Sorbonně. Po setkání s panem Galmichem jsem si uvědomil, že mě baví překládat literaturu; jako magisterskou práci jsem u něj přeložil knížku od Bohumila Hrabala a ta vyšla. A tak se ze mě stal překladatel.“

Jaké pro vás byly začátky v České republice a co vás sem tedy původně přivedlo, byla to právě vaše vášeň k bohemistice?

„Ne, nikoli! Spíš bych řekl, že jsem sem v podstatě utekl z Francie, měl jsem nějaké těžké období a řešení jsem našel v tomhle. A proč zrovna sem… Tam je mnoho důvodů, dříve jsem s kamarády již Prahu navštívil, tak jsem to tady trochu znal a atmosféra v 90. letech tu byla skvělá – to je těžko popsatelné, opona čerstvě padla a tady panoval duch svobody. Také mě Praha lákala jako město, její historie a tak dále. A taky jsem tady hned navázal kontakty a byl jsem tu přijatý, ona Praha v té době přijala hodně cizinců, a tak bylo jednoduché tady potkat zajímavé lidi.“

Napadají vás nějaké kulturní šoky, které jste zažil, když už jste se do Prahy přestěhoval úplně?

„Ano, některé rozdíly byly a jsou pro mě pořád ještě zvláštní… Jak jsem říkal, například Vánoce, které se slaví tak, že lidi nejedí celý den, a pak najednou do patnácti minut snědí všechno a pak už nic. To je úplně opačný přístup, Francouz se těší, že bude sedět od devíti do půlnoci a bude jíst a bavit se. U vás se prostě jí dřív a rychleji, takže tohle určitě. Nebo také maturitní ples, to je něco, co ve Francii neexistuje. Jeden z hlavních šoků pro mě byl ale rasismus, který je tu v takovém stádiu, že lidé si to ani neuvědomují. Ale jinak jsme tu v Evropě, ty kultury jsou celkem podobné.“

Víme, že je to často řešené téma, ale jak byste zhodnotil český školní systém v porovnání s tím francouzským?

„Přístup je v celku podobný. Končí se tady dřív obecně, ve Francii jsou delší prázdniny. Ve Francii se nedělají přijímací zkoušky na střední školu, škola má pro všechny stejné základy, je to více inkluzivní. V Česku je to naopak hodně exkluzivní, systém má za cíl hned třídit. Nevím jestli se to vyplatí ekonomicky a společensky, je to složitá otázka. Ten princip mi vadí, ale jinak jsem rád za šikovné a motivované studenty. Obecně chybí práce s textem, analýza, rozbor, disertace, argumentace, esej, děti moc neumí psát, ale jsou třeba lepší ve vědách. Stoprocentně umí lépe jazyky než ve Francii.“

Jaké pro vás byly začátky s českým jazykem a jak jste se k němu původně dostal?

„Měl jsem výhodu, že jsem měl ruštinu na gymnáziu, takže to trošku pomohlo. Druhá věc je, že mě to bavilo, měl jsem přítelkyni Češku a studoval jsem jazykovědu. Na rozdíl od mnoha mých kamarádů, kteří mají taky česko-francouzskou rodinu, tak já překládám, takže se neustále patlám v textech, učím se a zdokonaluji v češtině. Nezůstal jsem na té úrovni, že umím komunikovat a pokračoval jsem. Čeština je nesmírně zábavný a hravý jazyk. Bylo to těžké, nejhorší je skloňování, ale mě to velice bavilo. Musíte si představit, že když se někdo ve dvaceti letech odstěhuje, tak je vše nové a hravé, obzvlášť v cizině… Člověk dělá věci které by nedělal, nemá tlak rodiny, prostředí, kamarádů a nemá to očekávání, může si vybudovat nové já a nový život. Já jsem to někdy popsal jako velké hřiště. Přijdete do nové země a můžete dělat, co chcete, nemáte ty bariéry. Abych se vrátil k otázce, čeština a jazyky mě obecně fascinují. Ale stále dělám chyby a nemůžu předstírat, že jsem Čech.“

Mohl byste nám říct něco k vaší práci překladatele, protože víme, že jste přeložil Švejka, máte něco, co byste chtěl vyzdvihnout?

„Doteď jsem přeložil zhruba patnáct knih a určitě budu ještě pokračovat. Spektrum překladů, které běžně dělám jde od jednoduchých komerčních textů až po poezii, kterou dělám spíš pro sebe, často neplaceně. Poezie nejvíce vyžaduje kreativitu, a aby do toho člověk vložil sám sebe. Duch textu je pro mě zásadní. Baví mě různé druhy literatury, třeba expresionismus mě fascinuje. Švejka považuji za svou největší výzvu. Ten román je důležitý, protože je známý, patří do světového literárního fondu, moji spolužáci na střední ho třeba četli. Tlak byl silný, odborníci to rozebírali. Ne všechny rozbory byly kompetentní, kolegové mě museli i obhajovat. Byl to také důležitý krok v mé kariéře. Ale možná, že byl překlad Reynka ještě důležitější. Jeho poezie pro mě byla důležitá, díky němu jsem začal znovu překládat a sám psát poezii.“

Jak dlouho jste na Švejkovi pracoval?

„Tři až čtyři roky. Nejdřív jsem musel bádat, číst studie o románu, biografie Haška, kontaktovat odborníky na němčinu, číst stejnodobou literaturu v češtině i ve francouzštině… Tohle všechno okolo překladu mi zabralo asi dva roky. Nemám ale zmapovanou celou odbornou literaturu, nejsem akademik. Pro mě bylo podstatné chytnout správný tón a to doufám, že se mi podařilo. Když mi to schválil Patrik Ouředník, který je jeden z mých překladatelských vzorů a se kterým jsem taky spolupracoval, tak se mi ulevilo, že jsem to snad nepokazil. Ale stejně člověk s vydaným textem chce stále něco předělávat, ještě dneska bych něco upravil… Ale je to určitě lepší než ten bývalý překlad. Tam byly nedostatky, třeba chyběla hned první věta.“

Mgr. Benoît Meunier vyučuje na našem gymnáziu francouzský jazyk.

Rozhovor provedly a článek zpracovaly Lucie Schneiderová a Markéta Šimková.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Přečti si
Close
Back to top button