To se takhle psal jistý již zapomenutý květnový den. Tak zběžně jsem v učebně 311 pročítal články ČasÁGu, když tu najednou boom: ČMAK: Staň se na týden americkým politikem! Pro člověka jako já, který do politiky fušuje každým dnem, jako by přišly Vánoce. A tak nějak jsem dospěl až ke 4. září, onomu osudnému ránu, kdy jsem vstával na ranní vlak do Plzně. Teď ale vážně, o čem že to ten ČMAK vůbec je? Nejsem samozřejmě Wikipedie, abych vám vysvětlil, co znamená diplomatická simulace a podobné věci. Raději vám to popíšu z pohledu účastníka a poměrně úspěšného senátora.
Den 1. – Neděle
Začnu právě tím děsivým ránem 4. září. Z cestovní horečky jsem počítal minuty už od tří od rána a z nervozity ráno šestkrát kontroloval, že mi nic na týdenní prodloužené prázdniny v Plzni nechybí. S akademickou přesností jsem dorazil 15 minut před plánovaným srazem na místo setkání, kde se už tou dobou šikoval dav budoucích amerických politiků. Kolem mě se všichni zdravili a radovali, že se zase vidí, a já tam stál jako kůl v plotě čekající na zahlášení odjezdu jako na smilování. První problém nastal, když se u vlaku pokoušeli cestující uvnitř vagonu dostat ven a všichni stojící venku se pro změnu tlačili ve stejnou chvíli dovnitř. Jak by řekl klasik, toto je koloběh života. S úspěchem 30 minutového zpoždění se vlak rozjel směrem k Plzni. Naštěstí s již menšími komplikacemi jsme se nakonec dostali i na Filozofickou fakultu, kde měla začít přípravná a organizační část. S krátkými proslovy se u řečnického pultíku vystřídalo na půl tuctu lidí, každý s trochou té vlastní omáčky, ať už to byla přání zdárného průběhu nebo barvitý rozbor jednacího řádu. Následoval konečně přesun na koleje se vší výbavou, kterou jsme si do Plzně přivezli a seznámení se spolubydlícími. Já jsem třeba dostal na pokoj přívětivou dvojici stranických kolegů. V závěru dne pak proběhlo slavnostní zahájení, za přítomnosti několika významných hostů, včetně chargé d’affaire (vedoucí úřadu, pozn. redakce) Ambasády Spojených států v Praze nebo náměstka ministra zahraničních věcí. Nu a co bylo onoho večera dál, to už je ve hvězdách.
Den 2. – Pondělí
Počátek dne naše pokojová trojice investovala do přípravy na odpolední přípravné jednání. To mělo začít po třinácté hodině a ukázalo se být velmi důležité pro pochopení našich politických oponentů a spolustraníků, z nichž někteří mají i mezi studenty AG svou pověst. V podstatě celé odpoledne se pak točilo kolem přípravy, výborem počínaje a stranickým zasedáním konče.
Den 3. – Úterý
Zdlouhavé dva přípravné dny skončily a nastoupil první oficiální jednací den. Někdo by mohl říct, že sedět 100 kilometrů daleko od vlastní školy v době vyučování bude mít blahodárný účinek na vaší psychiku, nicméně bych vás rád vyvedl z omylu. Naučíte se zde totiž, že je jednodušší se hádat o důvodech pro zrušení povinné školní docházky s profesorem ZSV, než se skupinou šesti středoškolských studentů, kterým vévodí dvojice ostravských debatérů, přičemž jednoho z nich byste si spletli podobou s Petrem Fialou a názorově s Mirkem Topolánkem.
Den 4. – Středa
Půlka týdne pryč, my usedli do nejlepší jednací místnosti na celém ČMAKu a tu najednou nás z onoho krásného začátku dne probudila hlasitá republikánská strana. Obzvlášť nepříjemné, když řešíte pro některé kontroverzní zákon, při jehož projednávání sice rozšíříte svůj slovník, ale zároveň vás přinutí k zamyšlení, jestli se v Česku nerodí nová krajní pravice, čerpající z názorů Václava Klause, Mirka Topolánka či Donalda Trumpa. Celkové napětí pak čas od času přerušoval předseda výboru, pokoušející se odhadnout správný úhel hodu kladívka po hlavě přítomným senátorům.
Den 5. – Čtvrtek
Dopolední hádky o znění zákonů skončily s úderem čtvrteční dvanácté hodiny. Následující příjemný oběd nám měl pouze zmírnit děsivé vyhlídky na odpolední plénum Senátu. Teprve tam začala pravá bitva titánů z obou politických směrů. Bylo ovšem rozhodně zajímavé se konečně setkat s celým republikánským křídlem Senátu. Znamenalo to ovšem také to, že člověk musel být násobně lépe připraven, neboť nyní mohlo vyvstat podstatně více dotazů a protiargumentů. Buďme však upřímní, pro nás demokraty dopadlo plénum vlastně docela dobře. Zákon, který jsme chtěli prosadit jsme prosadili, a ten, který jsme chtěli shodit, sice prošel, nicméně nadcházející den ho za našeho hlasitého potlesku prezident vetoval.
Den 6. – Pátek
Jak lépe zakončit týden plný politických hádek, než hromadným se překřikováním na plenárním zasedání. Jen si představte tu úchvatnou scenérii… no, vlastně tak úchvatnou ne. S rukou na srdci ale musím říci, že se naše práce zdařila a dosáhli jsme ve větší míře svého. Zbytek dne už se pak nesl hlavně v duchu velkého loučení, neboť samotný projekt opouštělo několik jeho členů, což většinu z nás mrzelo, ale víme, že přece jen nikdo z nás tam nebude věčně. Závěrečné proslovy vzaly za své a přišlo na řadu vyznamenávání členů obou komor parlamentu a také příslušníků exekutivy. Za svou práci bylo odměněno hned několik členů včetně mé maličkosti. Čas konce se však nachýlil a tak jsme si všichni popřáli mnohé úspěchy a rozešli se zase vlastními směry. Je pravda že na dlouho to nebylo, neboť se většina z nás nakonec ještě sešla na afterparty, ale rozvádět její obsah raději nebudu. Přece jen, co se na ČMAKu stane, to tam také zůstane.
Co jsem si z toho vlastně vzal? Bezpochyby to, že ať jsme všichni (účastníci) budoucí politickou elitou, nebo jen skupinkou sdílející stejný podivný zájem, ČMAK je místem, kde nejen můžeme rozvíjet své schopnosti, ale také potkat spoustu skvělých lidí. Já jsem jich tam potkal dost, tak snad tam příští rok uvidím i známé tváře od nás z AG!
článek sepsal: Jakub Slezák
