Po každém zmáčknutí psacího stroje se ozvalo hlasité štěknutí. Tyto podivné pazvuky tvořily dohromady unikátní symfonii nesoucí se malou kanceláří. Stejně jako se rozléhá nejvýznamnější klasicistní skladba v koncertní síni. Sedělo zde čtyřicet úředníků, každý z nich měl na své lebce odlišnou pokrývku hlavy. Jeden nosil klobouk vytvořený z fialového krocaního peří, zatímco druhý si držel na šíji buřinku z hadí kůže. Pokrývka hlavy bylo prakticky to jediné, co je odlišovalo. Jinak vypadali jako jednovaječná čtyřicetičata.
Práci měli zcela jasně zadanou, zmáčknout ve správný moment příslušnou klávesu, odměnou bylo hlasité „štěk”. Na otázku, proč stroje vydávaly tento podivný zvuk, neznal nikdo z nich odpověď. Ani se nad tím příliš nezamýšleli, protože by se pak akorát nesoustředili na své důležité povolání.
Možná se to nezdá, ale takové zaměstnání je opravdu vysilující. Náš hlavní hrdina zrovna začínal svou dvanáctihodinovou směnu, když v tom mu poklepal na rameno jeho nadřízený. „Ke mně do kanceláře!” rozkázal ubohému pracovníkovi. Zaměstnanec, jmenoval se Inženýr Černý, se nevyděsil výhružného tónu. Disponoval zcela čistým a bezzávadným svědomím. Přijal rozkaz tak, jak přišel. Vstal z kolečkového křesla a zamířil si to rovnou do kanceláře manažera.
Zaklepal na dveře. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Čtyřikrát. Až na popáté se ozvalo: „Tak dále. Na co čekáte!” „Dobrý den,” slušně pozdravil Inženýr. „No nazdar, máte velký problém, pane Černý.”
Kancelář manažera byla zdobena abstraktními obrazy, Černý by na ně mohl zírat hodiny, a i přesto by nebyl schopen určit smysl prazvláštních změtí barev na bílých plátnech. Věděl ale, že se prodávají za velmi vysoké částky, minulý týden totiž zcela omylem zabloudil při cestě domů do galerie. Ze stropu visel křišťálový lustr, který se i v bezvětří pohupoval ze strany na stranu. Za těžkým dřevěným stolem postávaly zlaté hodiny, ručičky byly zaseklé na půl osmé. Atmosféra v celé místnosti nikdy nebyla pro Inženýra příjemná, přidal si jako myš ve výběhu pro lvy.
Na obličeji Inženýra se nepohnul ani sval: „Co myslíte, já dělám svoji práci, jak nejlépe dovedu.” „Tak to byste tedy měl přidat, nestačí to!” zvedl se z křesla manažer a popošel k Černému.
„Mohu vědět, v čem přesně tkví mé nedostatky?” tázal se pracovník.
„Ne, sám to jistě víte.”
„Opravdu netuším, pane.”
„Chcete, abych vám napsal okamžitou výpověď?”
„Ne, pane,” zastrčil ocas mezi nohy.
„Tak se vraťte do práce, ať už se to neopakuje!” přikázal nadřízený a otevřel Inženýrovi dveře.
Když vycházel z kanceláře, řekl si, že bude pokračovat ve své práci jako doposud. Neměl ponětí, co mohl dělat špatně, činil vše se stoprocentním nasazením.
Už na cestě ke svému stolu si všiml drobné změny v pracovní místnosti. Z ničeho nic jeho kolegové neměli monotónní černé obleky. Všichni se mohli chlubit oděvem různé barvy, fialové, červené, žluté, modré a dokonce i oranžové. A nejen to štěkající psací stroje byly najednou pokryty jakousi hnědou srstí. Inženýr si pohladil srst svého stroje a opravdu, připomínalo to chlupy krátkosrstého psa. Ve svém mozku nenacházel vysvětlení pro ony nečekané “vylepšení”, avšak jeho hlavě nenáleželo vymýšlet nějaké nesmyslné teorie. Stejně jako stéblo trávy nezkoumá zatmění Slunce.
Zasedl opět za pracovní stůl a pokračoval v tom, co miloval. Ještě jednou zhlédl tabulky, aby se opravdu ujistil. Každý údaj seděl s druhým. Preciznější práce nebyl schopný.
Zmáčkl klávesu K. Přístroj vypustil onen známý zvuk: „Štěk.” Ovšem něco se Černému nezdálo. Byla to malá změna, ale přesto poznatelná. Když každý den jdete tou samou cestou, tak s jistotou poznáte jakoukoliv odchylku od normálu. Podobně si drobného detailu všiml Černý, štěknutí bylo o trošičku hlasitější.
Přesýpací hodiny, které indikovaly dobu směny, stály uprostřed mezi úředníky. Každou vteřinu spadlo právě jedno zrnko. Písek padal a padal. Dalo se odhadnout, že už uplynula zhruba třetina pracovní doby, když na rameno Černého opět někdo zaklepal. „Černý, ke mě!” zvolal nadřízený. Inženýr se pokoušel zůstat stále pevný jako skála, ale přece jenom ho začínala nahlodávat nervozita. Co se zase mohlo stát?
Na to, aby došel do kanceláře, mu opět stačilo třicet kroků. Nechtěl být neslušný, takže znovu zaklepal. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát. Hlas zevnitř se ozval až po šestém klepnutí: „Hergot, polezte už!” A Černý opatrně vešel. Místnost byla nezměněná kromě hodin, které nyní ukazovaly půl deváté.
„Děláte si ze mě snad blázny, copak jsem vám to neřekl dost jasně?” vykřikl na Černého přes celou kancelář. Oči mu zářily červenou barvou hněvu a zdálo se, jako by jeho vlasy hořely.
„Pane…” dal si chvíli pauzu, aby si urovnal myšlenky a připravil se na případnou reakci, „já jsem se vás ptal… A vy jste mi neřekl, co dělám špatně… Takže jsem pokračoval v totožném duchu jako vždy,” dokončil svou obhajobu.
Nadřízený začal běsnit, rozzuřeně strhal plátno nejmenšího obrazu. Papíry, které měl na stole, roztrhal, hodil na zem a ještě je podupal. Připomínal malé dítě, které nedostalo svou vysněnou hračku. Po rychlém amoku přistoupil k Černému.
„Tak já vám to zopakuji, děláte svoji práci hůře, než by ji zvládl osel, pokud se vaše výsledky nezlepší do konce směny, tak vás okamžitě propustím. Vy nadutý pytli brambor.” Inženýr se začal bát, strach neznal moc dobře, ale byl si jist, že nyní ho prožívá. Hrozila reálná šance, že přijde o své skvělé místo. A něco takové nemohl dopustit. „Můžete být, prosím, trochu konkrétnější?” žadonil prakticky na kolenou. „Nebudu vám sdělovat to, co je očividné. Pokud nemáte ponětí, kde děláte chyby, tak vás můžu taky propustit ihned.” „Jenom to ne, pane, prosím vás. Já se polepším, slibuji,” nikdy v životě inženýr necítil takové zoufalství jako nyní.
„To jsem si myslel, tak se kliďte z mé pracovny, hergot,” nařídil mu a on tak učinil.
Ze začátku si toho Černý nevšiml, ale nyní, když opouštěl místo zkázy, postřehl, že se klepe po celém těle. Byl nervózní, vyděšený a naštvaný. Všechny negativní emoce se v něm mísily jako v kotli. A vše se to mělo jen zhoršit.
Kolegům z očí vystupovaly dlouhé kužely světla, každý měl z kukadel udělané dvě zářící baterky. Psací stroje nebyly pouze huňaté, narostl jim ocas a z některých kláves se staly ostré tesáky. Celou absurditu dovršili někteří z úředníků, jež se vznášeli nad ostatními spolu se svými židlemi držící se za ocasy psacích strojů.
Černému se nelíbilo nové pracovní prostředí, přišlo mu až moc extravagantní. Zasedl ke stroji a započal svou práci. V moment, kdy se prst dotkl klávesy proměněné v tesák, staly se dvě věci. Zub probodl bříško ukazováčku a začala se z něj valit růžová krev do útrob psacího stroje. Druhá věc byla, že na Černého přístroj agresivně zakřičel hlasité „štěk”. V takovém prostředí se nedala práce vykonávat tak kvalitně jako dosud, na to snad ještě lépe. I přesto Inženýr zapřel všechny své síly a pokračoval. Na veškeré bolesti a utrpení mu nezáleželo, hlavní byl jeho cíl, nenechat se vyhodit. Na desce psacího stolu splývaly jeho tělní tekutiny, vytvářely dohromady krásnou duhovou směs.
Už za sebou měl dvě třetiny směny. Všechny prsty měl již probodané, vysílením mu padala hlava na jeho věrného “psa”, když mu někdo napotřetí zaklepal na rameno. Nemusel nic říkat, bylo zcela zřejmé, co po něm žádá.
Inženýr se sotva postavil na nohy, ale stále šel s hlavou vzpřímenou. V jeho mysli se odehrávaly všechny možné situace, jak jeho osud může skončit. Nechtěl si stále připouštět tu nejděsivější. Už se vykašlal na lehké klepání na dveře a zkrátka do nich bušil, dokud se neotevřely.
Dveře se rozlétly do vnitř. Manažer popadl Černého pod límcem a lomcoval s ním směrem k pracovnímu stolu. Inženýr byl v takovém šoku, že se nedokázal bránitl. Manažer s ním třískl o dřevěnou desku. Ozvalo se ostré prasknutí. Nešlo poznat, jestli to byly záda Černého, nebo deska nebohého stolu.
„Tak naposledy, ty opice,” vytáhnul z kapsy dlouhý zářivý nůž. Inženýrovi se zastavilo srdce. „Pane, prosím, prosím…” žadonil ho a zároveň se snažil vzpomenout na nějaké modlitby, které by ho mohly zachránit před peklem. Nadřízený přiblížil čepel ke krku chudáka. „Ještě jednou si ze mě budeš dělat blázny a přísahám, že ti tímhle nožem vyndám srdce a vystavím si ho támhle do vitríny!” V očích mu zářila veškerá lidská nenávist, vlasy měl spálené na popel. Černý nebyl schopen slova, takže jenom pokýval hlavou. „Nemohu si dovolit mít tady takový budižkničemu jako jsi ty, teď zatraceně zmiz z mé pracovny!” vykřikl na něj. Chytil ho za předloktí a vrhl s ním o dveře.
Chvíli trvalo než se Inženýr vzpamatoval. Nyní už mu nešlo o práci, ale o jeho holý život. Nikdy se necítil takto poražený. Vrátil se zpět do své pracovny.
Nic ho nemohlo připravit na to, co uzřel. Veškeré stěny, strop a podlaha zmizely. Vše v místnosti levitovalo v kosmickém prázdnu, kolem se leskly daleké hvězdy a vesmírné mlhoviny. Místo očí zářily úředníkům celá těla. Každý se vznášel v prostoru a připomínal samotné Slunce. Pokojem se s každou vteřinou rozléhalo ohlušující štěkání. Nejhorší ze všeho byly však psací stroje. Proměnily se v opravdovou zvěř s pravým kožichem, ostrými zuby a odporným zápachem.
Černý se vzdal veškerých nadějí. Nemělo to smysl. Nebylo v jeho silách pokračovat, chtěl to už mít akorát vše za sebou. „Osude, jsem ti odevzdán,” řekl si potichu.
Doplaval prázdnem ke svému stolu, usadil se a s největším sebezapřením strčil ruku mezi čelisti potvory. Hned po prvním zmáčknutí mu zvíře ukouslo prst a následné zaječení přístroje mu prasklo oba ušní bubínky. Inženýr už naštěstí necítil bolest. Jeho mysl již nepobývala v jeho těle.
Poslední hodiny uběhly jako každé jiné. A najednou. Ticho. Poslední zrnko dopadlo a směna skončila. Černý se ani neusmál, na ničem mu nezáleželo, jeho duch byl zlomený, jeho tělo zničené a víc už mu udělat nemohli.
Obluda otevřela svůj chřtán. Inženýr pohlédl do oné černé díry a spatřil svůj dosavadní život, prázdnotu. Nebránil se. Zvíře ho pomalu pohltilo celého a následovala věčná temnota.
autor: Lukáš Hladík
