Tento text je dílem fikce. Veškeré osoby, místa a události v něm obsažené jsou smyšlené.
Za svůj život jsem zažil hodiny mnoha učitelů, kantorů, profesorů, lektorů a to včetně jednoho, ze kterého se nakonec vyklubal stíhaný trestanec. Největší dojem na mně však zanechal (možná kromě onoho trestance) pan profesor Dohnal, kterého jsem potkal během svých středoškolských studií na našem gymnáziu v Českých Budějovicích. Muž to byl, pravda, nevzrostlý a vcelku nevýrazný. Kdyby ho člověk neznal, mohl by si ho snadno splést s nějakým úředníčkem s pěti lety do důchodu. Takový dojem by byl samozřejmě naprosto mylný mimo jiné i proto, že pan profesor Dohnal naopak už pět let přesluhoval. Veškerá obyčejnost a skleslost z něj ale spadla ve chvíli, kdy vkročil do třídy, ve které měl vyučovat fyziku. To se v něm probudil dosud tvrdě spící elán a vyděšené studenty uvítal výkřikem: „Páni a dámové, přišel čas na trochu té mechaniky!“ Takové prohlášení možná působí pomateně, v jeho případě byl však opak pravdou. Veškeré své výroky a výstupy pečlivě a s matematickou přesností i exaktností plánoval a prováděl. Poznali jsme to z toho, že každé třídě říkal ta samá moudra a předváděl ty samé scénky, o kterých prohlašoval, že se jedná o experimenty. Na jednu si vzpomínám celkem jasně.
Probírali jsme tehdy s naší třídou mechanické vlnění a pan profesor nám chtěl demonstrovat, jak se mění doba, za kterou vlnění urazí určitou vzdálenost, v závislosti právě na oné vzdálenosti. Postavil tedy celou třídu do zástupu, v jehož čele stál Jindřich Čiperný, známý sprosťák a výtržník. Pan profesor nám poručil, abychom dělali jen to, co nám řekne, a potom spustil: „Nyní se z vás stane postupná mechanická vlna. Až zavelím, Honzík, který je na konci řady, plácne Anežku, která je před ním, za krk. Anežka plácne za krk, helejtese jestli chcete radši psát tak můžeme, Ondru, který stojí před ní a tak dále. Já změřím čas, za který vlnění dojde tady k Jindrovi, a pak si to všechno dosadíme a spočítáme.“ Všichni souhlasně kývali hlavami, až na Jindřicha Čiperného, v jehož tváři se nejdřív prohnala vlna zmatení, potom se na ní objevilo něco, co by se u kohokoliv jiného dalo považovat za zamyšlení. Následně se jeho obličej zaleskl září uvědomění, a konečně se Jindra tupě zadíval na pana profesora a vypadlo z něj zklamaně: „Takže já nikoho nefláknu?“ Starý pán se shovívavě usmál a prohlásil: „No, pro jednou to budeš muset vydržet.“ Potom vydal povel a spustil stopky. Když vlna došla až k Jindrovi, zahlásil pan profesor: „Dvacet sedm sekund a patnáct setin! Výborně, vedli jste si skvěle. Ovšem jedno měření nemá ve fyzice příliš valný význam. Proto bude potřeba experiment ještě několikrát zopakovat!“ A tak jsme mechanické vlnění posílali ještě asi dvacetkrát k velké radosti Sebastiana Koule, který stál za Jindřichem Čiperným a kterému tento budižkničemu den předtím uzmul padesát korun. Ke konci experimentu byly sice krky nás všech (a hlavně Jindřicha) zbarveny do rozličných odstínů červené, ale i přes to jsme domů odcházeli s dobrým pocitem, že jsme se zase naučili něco nového z mechaniky. Když jsme se v šatně převlékali, byly slyšet polohlasem pronášené poznámky jako „Dohnal nás dneska pěkně prohnal,“ nebo „dobře se po tobě ohnal, ten Dohnal,“ případně „já už na tu fyziku nikdy nepřijdu, říkám vám, že se odstěhuju.“ Dlužno dodat, že se Jindřich Čiperný po škole nahnul k Sebastianu Kouli a s nenávistným zavrčením mu do dlaně vrazil krásnou, čistou padesátikorunu.
Hodiny pana profesora Dohnala však nebyly jenom o zábavných experimentech, často nám i předával důležité fyzikální poznatky. Když jsme například probírali akustiku, pokusil se nám demonstrovat, že zvuk je vnímán subjektivně. Za tím účelem si odkašlal a řekl: „Nyní si opište zadání příkladu tři.“ Když byli všichni studenti až po uši ponořeni v textu, zařval z ničeho nic pan profesor strašlivým hlasem, na což potom navázal a tiše pronesl: „Kdo spí, tak se leknul.“ Mimo podobné demonstrace nám také často vyprávěl příběhy ze života obyčejných lidí, které nezřídka kdy končily strašlivou smrtí jedné nebo více postav, z čehož pan profesor vždy dokázal chytře vyvodit fyzikální ponaučení. Byl to muž, který skutečně žil fyzikou. Když chodil po chodbě, občas si polohlasem přeříkával všemožné zákony a poučky. Vyžíval se v praktických příkladech. Upozorňoval na fenomén zvaný „fyzika všude kolem nás“, což činil i v kabinetu v přítomnosti dalších pedagogů. Ti měli zpočátku tyto jeho postřehy v oblibě. Když se ale pokusil vysvětlit deformační účinky síly, přičemž svůj výklad uváděl slovy: „Kdyby třeba tady Milena skočila od stropu této místnosti na její podlahu, těžko si dokážu představit, že by veškerenstvo našeho kabinetu zůstalo zde, v druhém patře,“ ukazuje přitom na obézní profesorku Milenu Svobodovou, nastal zlom. Všichni kantoři se jednomyslně rozhodli, že pro vědeckou mysl pana profesora Dohnala bude daleko příhodnější, bude-li mít svůj vlastní kabinet, ve kterém nebude jeho bádání nikým rušeno. To ocenil i sám vědec, neboť si svůj nový palác mohl vyzdobit podle vlastních představ.
A tak jsme ho v následujících dnech několikrát viděli, jak si táhne chodbou všemožné fyzikální pomůcky – pružiny, siloměry, barometry, teploměry, závaží, voltmetry, sebrané spisy Isaaca Newtona, Ludwiga Boltzmanna, Daniela G. Fahrenheita, Prokopa Diviše a také ohmataný poznámkový blok, ke kterému se choval zvlášť opatrně a který byl podepsaný kryptickým výrazem „Maruška Kuriška“. Na opatrné otázky ostatních profesorů, jestli s tou náloží nepotřebuje pomoct, odpovídal stroze: „Radši si běžte graficky rozebírat souvětí, já zde buduji chrám vědy.“ Vůbec byl pan profesor společensky přinejmenším neohrabaný. Pověstný byl kompliment, který složil starší vznešené dámě, kterou na naše gymnázium vyslala Česká školní inspekce. Pan profesor si od ní tehdy přebíral její poznámky ke své hodině (ve kterých na více místech figurovaly fráze „třeba blíže vyšetřit“, „neprofesionální přístup“ a „porušení odstavce…“). Uznale se zahleděl na její nepříliš úhledné písmo a veškeré škrty a čmáranice, kterými byl papír zaplněn, a prohlásil: „Ženská, kdybyste vy projektovala Karlův most, tak se dnes brodíme Vltavou.“ Je s podivem, že podobné jednání u pana profesora dlouhou dobu nemělo žádné důsledky.
Až ke konci mého studia byl povolán do ředitelny a pod záminkou stařecké senility poslán do důchodu. Přišli jsme se s ním tehdy rozloučit do jeho kabinetu. Dolehla na nás majestátnost toho místa. Našemu fyzikáři se skutečně podařilo vybudovat onen chrám vědy, kterým dříve odbýval ostatní pedagogy. Nahoře na poličkách kmitaly pružiny se závažími nahoru a dolů (přičemž ve volných chvílích pan profesor počítal amplitudu, periodu a další veličiny jejich kmitu), jedna zeď byla celá ověšená teploměry, mezi kterými kantor počítal směrodatnou odchylku hodnot, které přístroje ukazovaly, co chvíli to někde v kabinetě zapraskalo, jak jiskra vyskočila z jednoho z nespočtu elektrických obvodů, které byly všechny zapojeny do voltmetrů, ampérmetrů a jim podobných metrů. Mezi tím vším stála malá úhledná knihovnička, ve které se na čestném místě skvěl onen záhadný poznámkový sešit zavřený v olověné skříňce. Když jsme se z toho pohledu vzpamatovali, vyjádřili jsme panu profesorovi naši lítost nad jeho odchodem. On se na nás láskyplně zadíval a řekl: „Děláte mi radost, studenti. Především si pamatujte, že není akce, která by nevyvolala reakci,“ a po staré tváři mu skápla slza dojetí. Potom se rozplakal úplně, otevřel olověnou skříňku a řekl: „Studenti, tohle je ten největší dar, který vám můžu dát. Nemáte-li doma podobnou olověnou krabičku, zalijte ho radši do betonu.“ S pohnutím jsme jeho dar přijali a poté, co jsme rychlým výzkumem zjistili, že se olovo u každého z nás vyskytuje možná tak na Vánoce (nebo v případě Jindřicha Čiperného i v pochybné kůlně za domem, která byla vždy ověšena mnoha kusy mrtvé zvěře), jsme se vydali na nedaleké staveniště a notes vhodili do výkopu, který byl zrovna proléván dávkou betonu z míchačky. Od té doby jsem už o panu profesorovi neslyšel. Po střední škole jsem se vydal docela jiným směrem a fyzice se již nevěnuji. I tak, nebo snad právě proto, mě tolik zasáhla zpráva, která se ke mně dnes ráno dostala. Byla od mého tehdejšího spolužáka. Stálo v ní jenom: „Dohnal už dohnal…“
autor: Antonín Šavlička
