Ještě dřív, než se pořádně vžili do rutiny školních dní, vypravili se někteří studenti naší školy v doprovodu pana profesora Brady a paní profesorky Mikulenkové do promočených a vláhou dýchajících lesů Šumavy. Během celé akce ze všech sálalo botanické (v některých případech spíše mykologické) i zoologické nadšení a vše se neslo v poklidném a přátelském duchu.
Příjezd a proroctví
Ve středu 14.9. se skupina zhruba dvaceti studentů a dvou profesorů dopravila autobusem z pražského Smíchova do města Sušice, kde v rámci čekání na další spoj navštívili tamější muzeum, a poté i některé z vyhlášených sušických cukráren. Po tomto kulturním i kulinářském občerstvení je linkový autobus dopravil až do Prášil, ze kterých se na další tři dny stal výchozí bod pro další výpravy. Ubytování bylo zajištěno v chatě Klubu českých turistů, u jejíhož vchodu visel pozitivně znějící slogan „KČT sobě!”. Po výjimečně dobře připravené večeři byli studenti obeznámeni s programem na nadcházející dni, přičemž od profesorky Mikulenkové zazněla prorocká slova: „Teď se ještě máme dobře, je tu teplo a máme večeři. Vzpomeňte si na to zítra, až budeme v lese a bude pršet.”
Německá strana
Druhého dne zamířila skupina autobusem do Bavorského lesa. Odjezd se neobešel bez komplikací, protože se ukázalo, že na studenty dopravce jednoduše zapomněl. Naštěstí po hodině čekání, kterou skupina vyplnila návštěvou prášilské botanické zahrady (ve které se ale největší senzací stala skákající činčila), spoj přece jenom přijel a cestě do sousedního Bavorska už nic nebránilo. Po příjezdu byla jako první v plánu stezka korunami stromů, která se rozpíná do délky 1300 metrů a vede 8 až 25 metrů nad zemí. Tato část programu byla ukončena na vyhlídkové věži, ze které by byly jistě vidět všechny krásy Bavorského lesa, kdyby toho dne nepadla na celou Šumavu neproniknutelná mlha. Po sestupu dolů a rychlé prohlídce geologické výstavky zamířili studenti mezi výběhy divoké zvěře. Zároveň začalo výrazně mrholit a chvílemi toto mrholení přecházelo i do mírného deště. To však žádnému z účastníků náladu nezhoršilo. Brzy se všichni se zatajeným dechem pokoušeli mezi stromy, keři a proudy deště najít toho rysa, který se měl ve výběhu skrývat, což se bohužel nepodařilo ani po radě profesorky Mikulenkové, že se rys pravděpodobně schovává na stromě. Mezi další obyvatele zvířecích výběhů patřily divoká prasata, volně přebíhající přes cestu, divoká kočka, která se od té domácí lišila jen málo, nebo dvojice medvědů ve svém obrovském výběhu. Překvapivě velký úspěch měly také kachny, jak dokládá následující vyslechnutý dialog:
Student: „Jé, kachny! Na to jsem se těšil!“
Studentka: „Chceš nějaký vyfotit? A jaký?“
Student: „Všechny!“
Když už studenti viděli všechna zvířata, která vidět byla, se ještě před odjezdem zastavili v interaktivním muzeu, které přibližovalo Bavorský les a život v něm.
Deštivá túra
V pátek ráno se po vydatné snídani přesunuli studenti ven, kde byl demokraticky odhlasován plán pěšího výletu. Cílem se (k mírnému zaskočení obou profesorů a zlomku studentů) nestala rozhledna Poledník, ale jezero Laka. Za všudypřítomného mrholení, které – jak už bylo nastíněno – celou exkurzi provázelo, se tedy vydali po turistické značce k této přírodní památce. Na cestu byli všichni vybaveni lupami a zkumavkami určených ke sběru malých živočichů, na které by snad cestou narazili. Pořádně se také projevilo biologické nadšení všech zúčastněných, když se osmi kilometrová cesta k jezeru natáhla na čtyři hodiny kvůli častým botanickým a jedné zoologické zastávce. Studentům se tak podařilo chytit, pod lupou prozkoumat a následně propustit nespočet zástupců hmyzí říše. Mimoto se dozvěděli, že houba lakovka ametystová sice na první pohled působí přinejmenším nedůvěryhodně, ale ve skutečnosti je neškodná a dokonce jedlá. Tato nová vědomost zřejmě namotivovala studenty ze třídy 2. A, kteří se vzápětí vynořili z lesa s obrovskou houbařskou kořistí, kterou skrz den pravidelně doplňovali o další kousky. Jezero Laka skupinu přivítalo svou zšedlou hladinou a – což bylo pro mnohé podstatnější – pohodlnými lavičkami, na nichž se studenti naobědvali. Potom pokračovali zpět do Prášil, přičemž je cestou opět stíhal mírný deštík (častokrát však už ne až tak mírný). Poté co šťastně, byť poněkud roztroušeně, dorazili zpět do výchozího bodu, navštívili tamější cukrárnu Pampeliška, kde se odměnili za svůj celodenní výkon. Večer na chatu, kde byli studenti ubytováni, dorazila výprava z nedalekého Německa a 2. A se s ní úspěšně pokusila vyjednat předání alespoň části svého houbového nákladu.
Odjezd
V sobotu 17.9. se studenti z Prášil během několika dlouhých hodin opět dopravili do Prahy, kde se rozešli do svých domovů. Zůstaly jim jenom vzpomínky, určité procento vědomostí a několik menších suvenýrů ve formě tiskovin. Celá akce by se dala shrnout populární větou: „Až na to počasí to bylo super!“
článek sepsal: Martin Soukup
